Moje doomové střívko je v posledních týdnech jako v ráji. Nejprve lahodný hlt Smutné harmonie a teď tahle temně melancholická štamprdle z palírny DISSOLVING OF PRODIGY. A bylo-li doomrockové veselí ze slovácka jako šťopička jiskrného bílého vínka, pak René Krystyn a spol. potěšili mé zažívací ústrojí douškem nahořklé kořeněné medoviny, která umí poblbnout hlavu jedna radost. Zkušenost se v tomto případě nezapře, vždyť kořeny DOP sahají až k roku 1989 a vzešlá death doomová vrba čítá tři demo větévky a dvě regulérní albové haluze. Po hříchu se s touto kapelou seznamuji až ve chvíli, kdy vyrašila její třetí větev - Loučení se světem pozemským - ale způsob, jakým se mi trefila do vkusu, mě nutí zapomenout na neznalost minulosti téhle posmutnělé pětice.

Pro DISSOLVING OF PRODIGY je aktuální album svým způsobem přelomové, protože, jak jsem pochopil, předchozí produkce byla otextována a odeřvána v jazyce anglickém. Jenže tematické zaměření nového počinu si české texty jaksi samosebou vyžádalo - o věcech slovanské minulosti sluší se pět jazykem slovanským. Asi nemusím dvakrát připomínat, že dobrý český text, který je nejen rytmicky snesitelný, ale zároveň je o něčem, to představuje pro hudebníky hotový rébus. A když se navíc hlavním motivem alba stanou slovanské a praslovanské časy, tak to už je sousto hodné veršotepce. A DISSOLVING OF PRODIGY takového veršotepce k ruce mají - nemohu říci, jestli onen Reňa je René Krystyn, ale zato dám pařát do ohně za to, že svému řemeslu rozumí. Rytmicky vychytané, rýmy nenásilně eufonické a ztvárnění jednotlivých témat prosté zbytečného patosu a velkohubých klišé. Jazyk textů je lehounce archaický, stavba některých veršů připomíná legendistické jinotaje (Stará země, Rujana) a zároveň si verbální složka alba bez problémů poradí i s vyjádřením niterných pochodů (Hořící mosty, Proměny slov). Ani chvalořečení velkého Sáma sjednotitele, ani opěvování bohu nemilého Radegasta, ani pláč nad zničenou Arkonou nevyznívají násilně, nebo směšně - naopak, mají v sobě cosi pravého, nefalšovaného. Snad smutek nad pomíjivostí a nad vůní uvadlých časů, které se nikdy nevrátí. To je mojí duši opravdu blízké...

A hudba? Pravověrný a dřevitý doom metal plný deathových suků. Muzika budovaná v rozvláčných funebrálních tempech a s pomocí černé magie zastřených a podlazených seker, jaké vypilovali k dokonalosti pohrobci Zemřelé nevěsty. Tedy nic třeskutě originálního... Leč snad tisíckrát jsem na téhle stránce opakoval, že umné křísení starých receptů není hodné opovržení, obzvlášť, když tak kapely činí osobitě. DISSOLVING OF PRODIGY mají velmi slušný instrumentální potenciál - výborně pracující rytmika se nestydí vyplout na povrch ostrým vybrnkáváním Chudého basy, nebo nápaditými přechody bicí artilérie Pavla Fojtíka. Taktéž kytarový tandem Krystyn / Minx nehnípe pouze v zemitých hloubkách, ale dokáže se rozeznít do truchlohry táhlých stenů, dokáže poskočit v rozesmáté vyhrávce, nebo takřka keltském nosném riffu (rozjasněná a chtíčem přiopitá Dívčí válka a stejně veselá První lekce radosti). K sekerám se druží klávesové hradby, které se chameleónsky přizpůsobují náladě - orchestální samply slzí, temně popískávají, nebo se naopak jasně nesou nad roztančeným orchestřištěm. Prim na Loučení se světem pozemským hrají samozřejmě zakaboněné polohy, přesvědčivě rozvíjené v truchlivé Rujáně, ortodoxně mručící v Staré zemi, bouřlivě běsnící v deathem posedlých Mohylových hrobech a k nebi se nesoucí v posmutnělé modlitbě k Radegastovi Bohu nemilý. Vrcholem melancholie je pak rozhodně nádherná a láskyplná Pocta Moraně, kde Krystyn opouští domovské vody hutného, ze střeva tahaného growlingu a ve společnosti krásného hlásku Johanky Teryngerové dokazuje, že v jeho hrudi dříme lahodně hluboký čistý vokál. A zároveň hudební projev kapely dokazuje, že svojí náladotvornost umí prodat i v tišších zakoutích.

DISSOLVING OF PRODIGY se povedlo to, co tíží na duši všechny ty militantní slovanské černoušky. Podařilo se jim vyjádřit úctu ke starým časům, podařilo se jim krom citů do hudby vtělit i zlomek jejich neznámé slávy. A podařilo se jim to jen a jen proto, že namísto okázalých póz a ověšování se železnou nedělí vtělili všechny pocity do hudby a textů. Pro fanoušky zemitého doom/deathu tak vyvstává další povinný poslech, pro Ty, kteří mají rádi pohanskou melancholii, stojí Loučení se světem pozemským alespoň za opatrné ochutnání...